NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Banda šikovných mladých metalistů z Indianapolis vydala minulý rok album, které jen potvrzuje stočení jejich cesty k techničtějšímu a současně i éteričtějšímu vyznění. Kapela si velmi rychle proklestila cestu od deathcoreových lopat k progesivnímu rocku, ve kterém si své místo nacházejí ambietní plochy a djentové kudrlinky, jen mám strach o to, jestli ten přerod přeci jen nebyl příliš rychlý a násilný.
Zuby tato skvadra ukazuje na albu „Language“ už jen velmi ojediněle. Těch několik scén, kdy se děj skladby prograduje až k situacím, kde bustrované kytary zní opravdu nebezpečně a nedej bože se do toho ozve i nějaké to řvaní nebo growl, spočítáte na prstech jedné ruky. Zbytek alba si s dětskou hravostí a instrumentálním umem preluduje nad nepřebernou knihovnou motivů s citelnou fascinací táhlými melodiemi, zasazenými do nepravidelně rozsekaných rytmů. Mnohem častěji dochází THE CONTORTIONIST až někam k hranici d fusion.
V první patnáctiminutovce je i náročný posluchač vystaven tak široké paletě různých vjemů, že je trochu problém je vstřebat. Vzpomínám, že již před deseti lety machři z kapel jako byly například COPROFAGO dokázali servírovat to nejtvrdší a současně technické, promyšlené a vzletně hravé v jednom balení, aniž by to působilo toporně a uměle šroubovaně. THE CONTORTIONIST se však právě toto nepovedlo. Míchání stylů působí leckdy násilně a nepřirozeně. Je cítit snaha nacpat všechno všude. Díky tomu má nahrávka velmi silná místa i fragmenty, které se rozpadají a nedržely by pohromadě ani zalité v kanagonu.
Svojí genezí vlastně sledují celou řadu podobných kapel, které začínaly s breakdowny, aby následně prozřely a našly vděčné kotviště v zátoce intelektuálně zabarveného prog-djentu. Extrémní vokály ustoupily do pozadí a zůstává trochu zteplalý, ledabyle se rozvalující vokál, který pluje na vlnkách éterických kytar, podobně jako to dělají například SKYHARBOR.
To, že THE CONTORTIONIST neprošli žánrovou evolucí, ale spíše udělali divoký kotrmelec, dokumentuje i jejich živé vystoupení před půlrokem v Plzni. Nový materiál, přenesený na koncertní prkna, působí prostě strojeně a mělce, jak by kapela nebyla sama přesvědčena o tom, co dělá. To však stále nic nemění na tom, že v rámci mladých kapel tito instrumentálně obdaření borci rozhodně stojí za pozornost.
Pestrá prog-djentová deska. Pestrá možná až moc...
7 / 10
Joey Baca
- bicí a perkuse
Robby Baca
- kytara, basa
Eric Guenther
- klávesy
Michael Lessard
- vokály
Cameron Maynard
- kytara
1. The Source
2. Language I: Intuition
3. Language II: Conspire
4. Integration
5. Thrive
6. Primordial Sound
7. Arise
8. Ebb & Flow
9. The Parable
Clairvoyant (2017)
Language (2014)
Intrinsic (2012)
Exoplanet (2010)
Apparition (EP) (2009)
Shapeshifter (EP) (2008)
Vydáno: 2014
Vydavatel: eOne
Stopáž: 48:45
Produkce: Jamie King
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.